Astrodom

Jmelí - Monica Star

Často mi přijde, že je naprosto normální každého podceňovat až do té míry, že si automaticky myslíme, že je blbec, pokud hned nechápeme smysl jeho počínání. Napadlo mě to, když jsem přecházela přes přechod a první auto hbitě zastavilo, jenže tam byly dva pruhy stejným směrem a druhé auto, které přes to první nevidělo, tak zastavilo u samého kraje přechodu jen tak tak, s vypětím všech brzdných sil. Přesně takhle měla nehodu kamarádka, když přecházela přes přechod, který byl ale zrušený, už tam nebyla svislá dopravní značka, ale toho si ona nevšimla, protože přechod byl stále namalovaný na silnici. Kámoška začala přecházet, první auto zastavilo, jenomže to už přijíždělo v druhém pruhu další auto a řidič, který neviděl dopravní značku přechodu si asi pomyslel, proč tam ten podivín stojí, malinko přibrzdil, ale v podstatě jel dál. No a porazil mojí kámošku. Naštěstí se jí nic nestalo, jen měla obrovské modřiny na jedné straně stehna a odvezla ji do nemocnice houkající sanitkou, aby ji zkontrolovali. Ale kdyby ten druhý řidič přemýšlel, možná by ho napadlo, že ten první má nejspíše nějaký důvod k tomu, aby zastavil, nemusela mít modřinu žádnou. Pokud nevidíme jasný důvod pro konání čehokoliv, v tomto případě nevidíme osobu, přecházející přes silnici a nevíme proč první auto zpomaluje a zastavuje, začínáme druhého a jeho počínání automaticky podceňovat. Místo, abychom začali přemýšlet.

Všude můžeme číst a slyšet různé esoterní citáty, které se točí právě kolem tohoto problému. Například, nikoho nesuď, dokud ses neprošel v jeho botách - všem se to líbí, možná to vztáhnou i na sebe, ale hlavně v tom smyslu, že nikdo neví, čím si zrovna oni prošli a jak to měli těžké a že si proto mohou dovolit víc. Ale už to nedokážou aplikovat na ostatní lidi, ty soudí jen ze svého úhlu pohledu. Někdo se nechová tak, jak by se podle očekávání měl chovat, čili je to debil, ale přitom neznáme všechny důvody jeho chování. Hodně je to vidět právě na silnicích, někdo jede "zbytečně" pomalu, přitom se mu třeba porouchala klimatizace a zamlžilo okýnko nebo se mu udělalo špatně a radši, než by způsobil dopravní nehodu, jede po dálnici padesát. Kdyby podlehl naštvanému houkajícímu davu aut a způsobil dopravní nehodu, tak by si opět všichni klepali na čelo, že je blbec, proč nejel pomalu, když zrovna dostal astmatický záchvat nebo za volantem málem omdlel.

Nechce nějaká žena na zábavě tančit a poskakovat? Třeba je těhotná a necítí se na to, ale nechce o tom mluvit, protože je to její soukromí. Tak ji k tomu nebudu nutit a nebudu vyzvídat, proč to nedělá. Někdo nepije alkohol, tak je to suchar. Co když ale alkohol nesmí, protože bere stabilizátory? Holka si fotí vyšpulený selfíčka na instagram? Na to je jediné vysvětlení - je to blbá kráva. Člověk prostě myslí takhle zkratkovitě a od pasu (nahoru a někdy i od pasu dolů) střílí soudy o druhém. Často to zní jako manipulace, ale hlavně je to posilování vlastní ega a sebevědomí, že já jsem ten lepší. This is my world a v mém osobním světě, když někdo jedná jinak, než chci, tak je to blbec, protože ve svém osobním světě všemu rozumím.

Jednou jsme měli party na privátu u kámoše Michala a všichni kupovali chlast, čipsy a křupky a já že si koupím neperlivou vodu. Kámoš na mě koukal jako na totálního magora, že to ještě nikdy neviděl, aby si někdo kupoval vodu (proč ji asi prodávají, že jo?) Tak mě znejistěl, že jsem se ho zeptala, no ale u vás teče z kohoutku pitná voda? On že to je přeci jasný. Tak jsem si vodu nekoupila, ale neměla jsem náladu mu to vysvětlovat. Z party jsem odešla dřív a druhý den mi ve škole jiný kámoš vypráví, jak mě ten Michal, u kterého party byla, pomlouval, že jsem úplně blbá, že jsem se ho ptala, jestli z kohoutku teče pitná voda. To už mě naštvalo a tak jsem trochu "vyjela", že bydlím za Prahou v Průhonicích ve staré vile, kde máme vlastní starou studnu, ze které čerpáme vodu a tam fakt pitná voda není. Ondrovi zamrzl ironický úsměv na rtech: "Aha, tak to není vtipný. Tak ale proč si to včera neřekla?" No a proč jako?

Pokud jsme na straně protipólu, čili na straně toho souzeného, cítíme se vždycky velice nesví, člověk nesnáší, když se ze subjektu stává objektem, proto se také na lidi nemá ukazovat prstem. Samozřejmě záleží i na tom, čeho je objektem, pokud je to objekt lásky, touhy a obdivu či objektem obdarovávání, tak si na to velmi rychle zvykneme a plesáme. Pokud je to souzení záporné, které hraničí spíše s odsuzováním či posměšky, zesměšňováním či dobře mířené rady, které se ale mění v nátlak a imperativy, je lidská odolnost vůči tomu mnohem horší a záleží už na tom kterém jedinci. Jsou extroverti, až téměř exhibicionisté, kteří si užívají pozornost lidí a díky jejich oslnivému charismatu a tím, jak jsou jim soudy druhých u zadečku (protože objektem se častěji stávají lidé bez vybudované silné autority) většinou tu společnost přimějí k obdivu, aspoň dočasnému. Celebrity či politici mají tak hroší kůži, až je to zarážející a vyhřívají se na výsluní urážek a nadávek, hlavně že mají pozornost a energii ostatních a proto si jedou dál svoje. Ale běžní lidé se pod palbou úsudku společností ohnou, sklopí hlavu a snaží se, aby nevyčnívali a neupozorňovali na sebe, a nebo se v tu chvíli brání, ale příště už to raději neudělají, aby je společnost neodsoudila nebo nezesměšňovala. Tak třeba málokterá žena po čtyřicítce nosí minisukni a dlouhé vlasy po pás, i když má sexy štíhlou postavu a bujné vlasy, protože v jejím věku už se to nesluší.  Většina mladých holek se nefotí tak často a nebo jen potají, protože spoustu lidí si myslí, že jsou pak nafoukaný dilinky a společnost ostře vystupuje proti tomu, aby se samy často fotily pro radost. Takto nás společnost formuje (spíš deformuje) podle vlastních představ, hlavně abychom nedělali to, co chceme a co náš těší a nebyli pro nikoho konkurencí. Člověk pak krní a pohasíná. A pokud zhasnutá žena, která si radši nikdy nevyfotila selfie a chová se vzorně nenápadně, potom vidí jinou rozsvícenou ženu, která si užívá svoji krásu, ženskost, sex a nezávislost, tak málem dostane žlučníkový záchvat a spustí silnou kritiku, aby tu druhou udupala a zhasla, jako to bylo kdysi uděláno i jí.

Lidé se z veřejných soudů mohou i zcvoknout. Z toho pak jsou ty řeči: "Co by tomu řekli lidi?" "Budeš tady dělat nad lidi šaškárny?" "Prosím tě, nedělej to, vždyť je to trapný!"

S kamarádem jsme se jednou procházeli parkem a hrála tam dechovka, procházeli tudy také rodiče s malou holčičkou a ta zajásala: "Tatínku, já si zatancuju." "Prosím tě, na takovou strašnou hudbu, to fakt ne!" odvětil tatínek se zesměšňujícím přízvukem. Nás s kámošem úplně zamrazilo, ač dechovku samozřejmě taky nesnášíme, ale ta holčička má právo si svůj názor udělat sama, tohle ji navždy mohlo zablokovat, navždy bude mít v podvědomí zapsané, že nemá říkat, co se jí líbí, aby se jí někdo nevysmál, že přece dechovku je v mladé společnosti normální nesnášet. A taky se může bát spontánně tančit, protože se to nedělá a až začne příště hrát hudba, bude sedět na židli jako pecka. Tohle je nejsilnější na vesnici, kde se všichni znají a každý obyvatel je tam pod drobnohledem celé osady. Člověku z města přijde vesnice jako romantické místo v těsném sepětí s přírodou, kde se dodržují staročeské zvyky, rituály a za úplňku se sbírají byliny a musí to být i sexuálně odvázané, když projíždíme na jaře nebo v létě venkovem, je tam cítit ta bujná síla přírody i z domácích domácích zvířat, když třeba pozorujete býka a krávy nebo kozla a kozy. Jenže v praxi si lidi dávají pozor, co ostatní, a řádit se jezdí do anonymního města. Nyní je to tedy mnohem lepší, protože stavení si začali kupovat pražáci jako chalupy. U babičky na vesnici jedna pěkná pražačka Pepička hodně pobuřovala, když běhala v plavkách po celé vesnici a připadala si svobodná. Já třeba, protože jsem u babičky trávila každý víkend a prázdniny jako malá, bych tohle neudělala, protože už slyším všechny ty báby jak si povídají a pak mi babička doma řekne: "Zase jsi dělala ostudu mezi lidma." Tedy mně to tak často neříká, spíš varuje, abych ji neudělala, ale děda si toho vyslechl. Ale hrozně jsem Pepičce záviděla, že kašlala na to, co si o ní kdo myslí a měla podporu manžela, hodně tu vesnici už uvolnila. I když se říká, s jemným znevážením, ale i pochopením: "No jo, copak Pepička."

Dobro vítězí nad zlem? Nebo naopak?

 

      Na youtube jsem se dívala na videa o psychopatech a neustále se mi tam cpaly rozhovory se sériovými vrahy a povídání o bestiálních zabijácích. A ačkoli původně jsem měla na mysli psychopaty běžného dne, kteří manipulují pomocí lží a charismatu či díky psychologickému nátlaku, čímž vlastně sérioví zabijáci ze začátku často operovali též, tak jsem si pár videí se sériovými vrahy pustila. Byla to interview ve vězení, na svobodě by ho asi neposkytli, chtěla jsem vědět, jestli mají něco společného, něco, podle čeho by se dali identifikovat ve společnosti. Zjistila, jsem, že nemají společného nic, někteří jsou charismatičtí, jiní se snaží vzbuzovat lítost a další svoji úchylku neskrývají. Jediné, co mají společného je, že k něčemu lidi nutí, o něco žádají či jinak manipulují, abyste jim s něčím pomohli, někam s nimi šli apod. Prostě jakkoli, pomocí lítosti, okouzlení, lží a manipulací se vás snaží svést z vaší cesty a přimět k něčemu, co byste normálně neudělali.
Sledovala jsem rozhovor s Arthurem Shawcrossem a byl mi odporný, měl tik a neustále mrkal, byl ošklivý i fyzicky ale ta jeho bezemočnost, neboli totální absence jakýchkoliv emocí, když popisoval vraždy, kterých se dopustil, byla naprosto strašná a skoro jsem se na něj nemohla dívat. I když na fotkách z mládí vypadal jako štramák, stejně mi vadil. Pod ním mi youtube hned nabízel video o Draculovi, Vladu Napichovači. Mají tito vrazi něco společného? Zřejmě hlavně vraždy a utrpení lidí. A přesto, Vlad Napichovač se stal hrdinou, legendou, předlohou pro slavnou knihu a točí se o něm filmy. Byl prvním romantickým upírem, mnoho žen by se od něho nechalo kousnout a chtělo by se stát jeho velkou láskou. Co tedy dělá ze zabijáka legendu a obdivovaný idol?

 

     Člověk chtě nechtě obdivuje u druhých sílu, proto se stalo, že pohlednějším sériovým vrahům žen, jako byl Ted Bundy, chodilo do vězení obrovské množství milostných dopisů a nabídek k sňatku, ačkoli logicky by hrozilo, že kdyby jim byla dána možnost vztah naplnit, vrah se neovládne a ženě ublíží. Jenže tady pracuje fantazie žen, žena hledá silného a zajímavého muže, chce prožít epickou lásku, něco silného a jedinečného, co má smysl. Možná také chce mít doma tygra, kterého dokáže zkrotit jen ona a nikdo jiný. Takže takové vlažné návrhy jako mít kamaráda s výhodami neboli fuck fellows nemůže žádnou ženu dlouhodobě naplnit, pokud ony výhody neznamenají diamantové náhrdleníky a výlety do Dubaje. Proto ženy hledají něco extrémního, jiného než je běžný muž unavený z práce, který zajde na pivko a občas by dal sexík. Často děláme chybu, že v druhém vidíme jen to, co si přejeme a vrah předvede jakýsi druh síly a výjimečnosti a ženu očaruje představa, že ona bude ta, do které se šíleně (jak je pro něj příznačné) zamiluje a změní se. Důležité je, že psychopati ovládají onen princip síly, pomocí něhož získají nad někým absolutní kontrolu, ale ten, koho přemohli, musí být taky silný, proto psychopat nikdy nesmí ubližovat dětem, to je odporné komukoliv a proto se za to styděli i otrlí vrazi, Shawcross o tom odmítal mluvit a málem se složil, když se ho na to redaktor pořád dokola ptal. Když vraždil feťačky, bezdomovkyně a dospělé ženy, vždy pro to měl vysvětlení, že ho okradly, vyprovokovaly atd., což je samozřejmě hloupost, ale společnost má sklony tomuto druhu hlouposti naslouchat. Doufám, že soudy ne, ale veřejné soudy, alespoň ty na sociálních sítích, jsou asi nejhorší. Stejně tak Ted Bundy popisoval vraždy dívek a žen bez problémů, ale udělal velkou chybu, když zabil malou holku. To totiž není žádný princip síly. Z Kajínka princip síly udělal fenomén, zabil či byl obviněn z vraždy zlých silných mužů a pak ještě dokázal zdrhnout z českého Alcatrazu, prostě nadsamec. Natočil se o něm film a teď dokonce získal vlastní pořad, o čemž mnoho vzorných umělců jen marně sní. A onen magický princip síly dělá z Draculy hrdinu, protože on vraždil muže ve velkém, cizí útočníky, bránil svou vlast před útoky Turků, byl to silný a statečný válečník, nepřátele sice napichoval na kopí, ale právě tohle je na něm tak nějak fascinující. Potom jako upír vraždil i ženy, ale ty se mu samy dávaly, toužily po něm a vše obvykle přecházelo ve vášnivé sexuální hrátky. Druhou podstatnou složkou, kromě principu síly, je ona velká pravá láska, kterou Dracula cítil ke své ženě, i když ji tragicky ztratil a pak její podobu opět nalezl v dívce Míně, udělal by pro ni cokoli, chtěl ji proměnit v upírku a žít s ní šťastně až na věky. To je prostě love story, která dostane každou ženu. Věčná láska, výjimečný muž, který v běžné dívce vidí něco víc a také ji v něco víc přemění. Tento motiv je dnes obzvláště oblíbený ve filmech a seriálech jako Stmívání.  Třetí důležitou složkou je čas, Vlad Napichovač, Elizabeth Bathory i Jack Rozparovač žili před dávnou dobou, mají v sobě nádech mystiky, tajemna a romantiky, a taky si říkáme, že dříve byly vraždy a zabíjení normální a teď už se nám to stát nemůže. Stejně tak starodávní diktátoři a dobyvatelé jsou velmi obdivuhodní a točí se o nich filmy, přijdou nám vznešení stateční a moudří, tak obdivujeme Julia Caesara, Alexandra Velikého i Napolena, ale současní a nedávní diktátoři a dobyvatelé jsou pro nás děsiví a strašní.
     Miluju koukání na seriály a v dnešní době je moderní postava antihrdiny, který všechny zabíjí, porušuje pravidla, je to svým způsobem zrůda, ale jakýsi morální kodex má a hlavně je silný, nezabíjí děti či slabé a nemocné, dokáže přemoci mnohonásobnou přesilu a je hrozně sexy a vraždí kohokoli kdo si troufne postavit se mu. Nejlepším příkladem je třeba takový Dexter, sériový vrah, ale i dvojice bratrů Damon a Stefan v Upířích denících, kde ten zlý bratr je o moc víc sexy než ten hodný, ale stejně postupně zjišťujeme, že i ten hodný bratr měl občas hodně divoké brutální období a že je možná ještě horší než ten, který je evidentně zlý. K Upířím deníkům vznikl ještě seriál The Originals, jehož hlavním představitelem je Klaus, který byl původní megazáporák v Upířích denících, ale je strašně sladký, bohužel nebo bohudík má i svoji temnou stránku, stejně jako jeho sourozenci, je nejsilnějším stvořením ve vesmíru a my jim prostě fandíme, aby přemohli všechny své nepřátele, kteří občas mají velmi dobrý důvod je zabít. Nebo se o to alespoň pokusit. Je zajímavé, jak moc se změnil hlavní hrdina - z původně nejmorálnějšho a nejhodnějšího, který skromně mlčí v koutě a když je třeba, tak vyskočí a pomůže, se stal nejhorší hříšník a zloun, kterému ale vše odpustíme, protože je krásný a silný a hlavně umí pronikavě milovat. Jak se nechal slyšet Klaus v Upířích denících, je prostě neodolatelné, když někdo totálně zlý má z nějakého důvodu ohromnou slabost pro jednu jedinou dívku a udělal by pro ni cokoli. Je moc příjemné mazlit se s kočkou, ale pomazlit se se lvem a přežít jeho přízeň, to je teprve zážitek...
 

Větrný den