Astrodom

Divoženka

Moderní lidé si pod tímto označením nejspíše představí veselou holku, téměř nymfomanku, či nespoutanou sebevědomou ženu. Ale bytosti, zvané divoženky obývaly slovanské lesy odnepaměti, alespoň dříve to lidé věděli a teď se musíme naučit je znovu vidět.

Divoženka je démon, lesní duch, název pochází samozřejmě ze slov divá žena nebo divá žínka, jejím živlem je vítr a bouřka.

V různých pohádkách a bájích se jejich vzhled lehce liší, nejčastěji jsou zaměňovány s vílami, někdy s čarodějkami, čarodějnicemi a jezinkami. Ale shodným znakem jsou hodně dlouhé, husté, černé vlasy. Havraní vlasy a černá barva byla připisována temnotě, démonům.

Občas mají vlasy i rudé barvy, neboť zrzavá barva a pihatá pleť byla středověkými lidmi brána jako démonická barva vášně a sexu. Divoženky samozřejmě pochází z doby mnohem starší než křesťanské, jsou to pohanské bytosti a ani křesťanství nedokázalo lidi přesvědčit, že naše lesy neobývají. Ale černá barva byla vždy spojována s tajemsvím a s nocí a rudá s vášní a sexualitou, ale bylo to samozřejmě vnímáno pozitivně a oslavováno a těmito vlastnostmi se dají přesně popsat divoženky. Vždycky měly vlasy rozcuchané, jak běhaly divoce po lese, velké černé oči, bledou až průsvitnou pleť, byly hodně hubené, téměř kostnaté a nosily roztrhané oblečení. Jinak byly podobné lidem, ale něco na nich bylo divného, zřejmě to, že se nebály nočního lesa a přírodních živlů, za což se dříve lidé báli jich, vzpomeňme na Divou Báru od Boženy Němcové, černovlasá dívka, která žila s tatínkem v lese, byla divoká a nespoutaná, za bouřky se koupala v řece a zpívala si. Vesničané ji málem upálili jako čarodějnici.

Nešťastná a čarokrásná Viktorka byla Divé Báře podobná, jenže pak se zbláznila z nešťastné lásky a měla smutný osud. Tyto tajemné, nespoutané ženy muže lákají i děsí. Divoženky žijí ve skupinách nebo v páru, ale není to žádný spolek osamělých feministických žen, mají svého divého manžela, kterým je hejkal. Ten bývá nebezpečnější než divoženky, zvláště pokud mu odpovíte na jeho zavolání. V mžiku je u vás a pak nastane váš konec.

Divoženky většinou nebývají nebezpečné dospělým lidem, ale polská literatura se rozepisuje o tom, že načapou-li někoho v lese, ulechtají ho k smrti. U nás pouze dělají různé taškařice a vtípky. Když svedou člověka z cesty a on zabloudí, mají z toho legraci. Stejný povahový rys mají bludičky, ale ty se snaží poutníka zavést do bažiny, kde by zemřel, divoženky takový cíl většinou nemívají.

Největší nebezpečí hrozí, pokud necháte někde v přírodě na chvilku o samotě miminko. Divoženky mimčo popadnou a během několika vteřin ho unesou. Dnes už se to samozřejmě tolik nestává, ale dříve, když matky musely s malými dětmi pracovat na poli, tak velké varování znělo, dítě nikde nepokládat na zem, nespustit z dohledu a nenechat ho plakat. Na dětský pláč byly divoženky velmi citlivé, když se stalo, že dítě ve vesnici dlouho plakalo a nikdo k němu nepřišel, divoženka to nemohla snést a přišla si pro děťátko až do chalupy. Ale nechtěla mu ublížit, chtěla ho pro sebe a vychovala ho jako svoje vlastní.

O lidské děti měly divoženky velký zájem a často je dokonce vyměňovaly za svoje vlastní a tak se kolikrát stalo, že okradená nešťastná matka, která nemohla nikde v lese, ani za pomoci vesničanů, najít svoje miminko, musela vychovat podvržené černooké, anorekticky hubené, hlučné dítě. Vyrostla z něj bytost, která sice nebyla zlá, ale byla dost potřeštěná a divoká na to, aby jí lidé nerozuměli.

Kromě toho, že divoženky chtěly vychovávat světlovlasé, buclaté lidské děti, také občas sváděly mladíky, které si odváděly do lesa jako své manžely či milence a mladé dívky se snažily odlákat, aby z nich učinily své divé družky. Častěji se však stávalo, že si muž přivedl z lesa divoženku, která se překvapivě stala vzornou manželkou a starala se o domácnost i o dítě, které mu porodila a svého manžela milovala až do té doby, než jí manžel ve vzteku připomenul, kdo ona je a nazval ji divoženkou. V ten okamžik utekla zpátky do lesa a pokud se vrátila, tak jen pro své dítě. Nešťastný muž ji potom mohl hledat všude po lesích, volat ji zpět, ale už se mu nikdy nevrátila.

Divoženky jsou mladé, ale poněvadž jsou opravdu dlouhověké, tak vlastně mohou být starší než jejich zdánlivě starší lidský manžel. Vypadají prostě mladě. Znají moc a sílu všech bylin a rostlin, umí připravit různé masti, uvařit lektvary a nápoje, léčivé i smrtící, umí uřknout, zaříkávat a čarovat a využívat přírodní síly tak, aby jim pomáhaly. Největší sílu mají, jako všechna lesní stvoření, o svatojánské noci. Pokud v tuto dobu jde mladá dívka do lesa natrhat bylinky či mladík si tuto noc krátí cestu lesem, je dobré mít sebou česnek. Je zajímavé, že na ně platí v podstatě to samé, jako na upíry.

Podle mnoha pověstí, pokud někdo slyšel, jak hejkal volá na svou divoženku, oslovoval ji vždy "moje ženo Magdaleno." Jestli to nějak souvisí s nejznámější Magdalenou, která prý původně byla krásná prostitutka a poté Ježíšova učednice a milenka, tak to není známo. I když je pravda, že dnes už není nic nemožné, takže by nás už nepřekvapilo ani zjištění, že Ježíšova milenka byla divoženka.

Divoženka byla vždy záhadná a tajemná, v přítomnosti lidí často mlčela, anebo mluvila pozpátku, pokud ji tedy nějaký muž nezkrotil jako svoji věrnou manželku, to si s ní porozuměl náramně.

Archetyp divoženky

Je to tajemná, divoká a nespoutaná žena - každá máme v sobě tento archetyp, jen je pohřbený pod stovkami strachů, úzkostí, nízkého sebevědomí, zákazů, příkazů, manipulací a dodržování nesmyslných lidských pravidel. Divoženka se projeví, když jsme samy doma, tancujeme, zpíváme a chováme se nespoutaně. Na veřejnosti nasadíme masku společenského vychování. Pokud by žena, zvláště starší 18ti či 20ti let, měla chuť vylézt na strom, houpat se na houpačce nebo běhat po louce a trhat kytičky nebo si jen tak poskakovat a pokud sebou nebude mít dítě, že by jako běhala s ním, bude pro ostatní hodně divná až podezřelá.

Dospělá žena musí mít logickou výmluvu pro nelogické chování, musí to dělat za určitým účelem, třeba jako herečka, když hraje čarodějku či pořádá nedělní kurzy Objevení archetypu divošky. Ale jinak by se měla chovat jako distingovaná dáma nebo si koleduje o problém.

Stačí, když jde holka sama po lese v minisukni a někdo ji znásilní a podle veřejného mínění je jasné, že si o to říkala. Co má co slušná žena běhat po setmění polonahá po lese? Určitě chce sex nebo je prostě divná a chudák muž má v tu chvíli právo jí ublížit.

Nenávist k těmto divokým uvolněným dívkám a ženám, které jsou sebevědomé a naplno prožívají svoji ženskou sexuální energii, trvá staletí. Dnes nás už neupalují jako čarodějnice, ale veřejnost sama občas vyzývá k umravnění a usměrnění divoženky, vlastně zlomení její osobnosti. Používají se věty typu: "Co si o tobě ostatní pomyslí? Vždyť se chováš jako děvka, poběhlice, neupravená lesana, žádný muž tě nebude chtít, na tohle jsi moc stará/mladá, prosím tě, když už jsi matka, jak tohle můžeš dělat?"

Pokud se to nedaří, dochází k vypuzení z kolektivu a lidé se s ní přestávají bavit. Mnoho lidí tento archetyp divoženky, holky, naplno prožívající svoji sexualitu, využívá při sexuálních orgiích a často se je snaží k něčemu zmanipulovat, i když k tomu zrovna divoženka nemá chuť. Samozřejmě, pokud divoženka bude chtít, tak neváhá jít do trojky s dvěma muži nebo svého muže počůrat či dělat jiné vášnivé divy, ale nefunguje to tak automaticky, že by to musela dělat vždycky a už vůbec ne s každým.

Divoženka je záhadná právě v tom, že je neovladatelná a nenechá se například kdykoliv přimět k análnímu sexu, navzdory tomu, jak divoce to zní, jenže pokud to jako žena dělat nechce, stane se otrokyní a ne divoženkou.

Druhý pól špatného chápání významu divoženky je ten, že je to dominantní fúrie, která muže ovládá. Divoženka není dominantní, je pouze nespoutaná a to je obrovský rozdíl. Zná hodnotu svého ženství a z toho plyne, že stejně tak zná hodnotu muže. Většinou se podřizuje svému hejkalovi a stejně tak, pokud dojde k manželství s člověkem, dokáže být velice oddanou, milující ženou a plní přání svého muže, ale jen do té doby, než ji naštve. Pokud si jí přestane vážit, začne se k ní chovat ošklivě, nadává jí a ponižuje ji, divoženka přestane být oddaná, povstane její divá síla, muže navždy opustí a on už svoji chybu nikdy nenapraví.

Muž se musí o svou divoženku starat, být na ni hodný a dělat jí dobře, aby si ho vybrala ze všech a dobrovolně se sklonila před jeho mužnou silou. To, že divoženka od muže utíká a pálí mosty a jemu zbydou oči pro pláč, je velice zajímavý a podstatný rys, protože často se za divoženky vydávají ženy, které na sociálních sítích pomlouvají muže, který je opustil, brečí, stěžují si a snaží se ho přimět, aby se vrátil zpátky. Tím ale nedemonstrují svou ženskou sílu, ale spíše podlost.

A třetí věc, jak divoženku lidi mohou chápat je, že je prostě šílená, nemocná, divná, neumí se chovat a raději od ní dávají rychle ruce pryč. Jenomže divoženka není šílená, jen se prostě odmítá chovat podle jakéhokoliv lidského názoru.